Všimli jste si, jak nás svět pořád nutí hrát tuhle černobílou simulaci?

Jako by se vesmír smrsknul na krabici pro začátečníky, kde musíte být buď sněhobílý jezdec, nebo uhelně černá věž. Jenže život není šachovnice. Je to spíš blbě zamíchaný guláš, kde se marně snažíte identifikovat kus masa a místo toho vylovíte jenom tuhý bobkový list. A v telce reportér kreslí mapu „jediné pravdy“. Tvrdí, že svět je jasný, lajny jsou narýsované a kdo to nevidí, není demokrat. A když to vypnu, dochází mi, že tenhle spor se nedá vyhrát. Všechny ty křiklavé barvy a nablýskané sliby se loupou. Pod nimi je totiž jenom rez, co nás všechny studí. Zatímco se v parlamentě hádají, čí lak víc svítí, tahle rezavá realita na nás potichu mrká z každého rohu a čeká, až nám dojde dech.

Pravda totiž není křišťál. Je to spíš špinavé sklo v nádražní čekárně. Vidíte přes něj sice kulové, ale aspoň na vás nefouká.