Dnes jsem se procházel Bruntálem a díval se do oken, jako bych v nich hledal odpovědi.

Bruntálský večer byl zvláštní: prach místo sněhu, zima suchá a nevlídná. Beton byl studený a hluchý, a přesto v sobě nesl stopy lidských příběhů. Toulal jsem se tmou, kde se pravda spíš skrývala, než aby křičela. A měl jsem pocit, že město dýchalo se mnou – tiše, unaveně, ale pořád živě.